O mně
Ve své umělecké praxi se Eva Fajčíková (*1990) soustředí na chaos, subverzi a entropii jako na formující principy křehkého vztahu mezi ženou a přírodou. Její tvorba se pohybuje v liminálních zónách — v prostorech, kde se identity rozostřují a kde se Druhé zjevuje současně jako projekce i jako autonomní, neuchopitelná entita.
Teoretické ukotvení její práce vychází z ekofeministických a multispecies přístupů Donny Haraway, Susan Griffin a dalších autorek, stejně jako z konstruktivní teologie Catherine Keller. V tomto rámci Fajčíková systematicky narušuje binární opozice mezi lidským a nelidským, kulturou a přírodou, tělem a krajinou, viditelným a neviditelným.
Její dílo se artikuluje prostřednictvím vizuálních a smyslových instalací — malby, čichových kompozic a prostorových asambláží — v nichž se mytologické, folklorní a spirituální vrstvy propojují do otevřené, osobní kosmologie. Ženské archetypy zde nefungují jako reprezentované subjekty, ale jako strukturující přítomnosti: nositelky paměti, transformace a afektivního napětí.
Každý projekt je výsledkem dlouhodobého filozofického a materiálového výzkumu, jenž se rozvíjí skrze procesualitu a intuitivní experiment. Fajčíková pracuje s olejem na papíře, sušenými houbami, akátovými trny i syntetickými molekulami — s materiály, které kladou odpor kontrole a tematizují rozklad, obnovu a propustnost hmoty. Skrze vůni a fyzickou přítomnost materiálu vznikají situace, které obcházejí jazyk a otevírají pole zkušenosti, v němž se posvátné a tělesné setkávají v jediné, nestabilní, živé konfiguraci.
