Herní palác Pekelného pána

Pop-up expozice Herní palác Pekelného pána v sobě po vzoru bermudského trojúhelníku spojuje tři pomyslné ostrovy literární inspirace, a to tragično starých slovenských balad (např. Žlutá lilie od Jána Botta), nadpřirozenou záhrobní atmosféru klasického gotického románu a pohlavní marnost symbolistně-dekadentní básnické sbírky Sexus necans Jiřího Karáska ze Lvovic. Obrazy odkazují k bestiálnosti a dysforii erotické touhy, jak to vyjadřuje latinský aforismus „Post coitum omne animal triste“, tedy „Po pohlavním styku je každý tvor smutný“. Fajčíková nám ve svých dílech prezentuje truchlohry marnosti pohlavního pudu a panoptikum schopenhauerovské vůle k životu, jež je pramenem veškerého lidského neštěstí.

Iracionální slepá vůle, která nikdy nemůže být nasycena a vede nutně k utrpení, je onen skrytý „Pekelný pán“, jehož sadistickou hru jsme nuceni hrát, aniž bychom předem znali její pravidla. Jediné, co o této hře víme, je, že je subverzivní a chaotická. Ve hře dochází k převrácení mocenského vztahu subjektu a objektu, kdy hra má svou vlastní dynamiku a hráč přichází o část své individuality. Hans-Georg Gadamer konstatoval, že hra „hýbe“ hráčem. Podobně i Georges Bataille spojoval akt hry s překračováním společenských norem a chápal ji jako extatický rituál, kdy dochází k nutné ztrátě sebe sama.