O mně
Ve své umělecké praxi se Eva Fajčíková (*1990) soustředí na chaos, subverzi a entropii jako na formující principy křehkého vztahu mezi ženou a přírodou. Její tvorba se pohybuje v liminálních zónách — v prostorech, kde se identity rozostřují a kde se Druhé zjevuje současně jako projekce i jako autonomní, neuchopitelná entita.
Teoretické ukotvení její práce vychází z ekofeministických a multispecies přístupů Donny Haraway, Susan Griffin a dalších autorek, stejně jako z konstruktivní teologie Catherine Keller. V tomto rámci Fajčíková systematicky narušuje binární opozice mezi lidským a nelidským, kulturou a přírodou, tělem a krajinou, viditelným a neviditelným.
Její dílo se artikuluje prostřednictvím vizuálních a smyslových instalací — malby, čichových kompozic a prostorových asambláží — v nichž se mytologické, folklorní a spirituální vrstvy propojují do otevřené, osobní kosmologie. Ženské archetypy zde fungují jako nositelky paměti, transformace a afektivního napětí.
Každý projekt vychází z dlouhodobého filozofického a materiálového výzkumu, který se rozvíjí skrze proces a intuitivní práci. Fajčíková používá olej, vosk, sušené houby, akátové trny i syntetické molekuly – materiály, jež se vzpírají plné kontrole a poukazují na rozklad, obnovu a propustnost hmoty. Vůně a fyzická přítomnost materiálu vytvářejí situace, které oslovují tělo přímo a posouvají zkušenost mimo jazyk; v těchto setkáních se blíží k sobě to, co je považováno za posvátné a tělesné.
