Každý tematický malířský rejstřík — figurativní malbu, květinová či muchomůrková zátiší — rozvíjí Fajčíková specifickým způsobem. Senzuálně působící ne-zcela-lidské figury uvádí do dynamického víru, který stupňuje napětí scény. Často splývají s pozadím, absolutně propojené s děním. Fajčíková cíleně využívá výrazné, kontrastní studené a teplé barvy, či jedovatě působící zelenou, která nemůže být vzdálenější přírodě, a přesto je věrným základem pro ztvárnění její nespoutané síly. Hutnější detaily rostlin odkazují na haptický rozměr a prostorovou rozpínavost všeobjímající flóry. Gestická, ale pedantsky přesná šrafura působí emotivně a zároveň promyšleně, přináší další, abstraktní roviny vyprávění.
Výstavní prostor Fajčíková zaplňuje také objekty odkazujícími k rituálům a symbolům spojeným s těmito bytostmi — vosk, trny, (rozbitá) zrcadla — propletenými s malbami symbolikou nabitých květů (akácie – nesmrtelnost)... Důležitým a prchavým prvkem je vůně, která nám možná dnes už poněkud zevšedněla tím, že se přesunula z léčivých mastí a rituálních olejů do značkových parfémů našeho každodenního života. Vůně však může být vstupem do vzpomínek na různá prostředí a situace, s nimiž se pojí rozličné emoce. Vůně lesní půdy po dešti, vůně milence/milenky… Některé vůně ovšem jakoby předcházely zkušenosti a dokážeme je identifikovat i bez předchozího prožitku — vůně smrti a rozkladu…
V rámci přísloví, které inspirovalo název výstavy: Kdo seje vítr, sklízí bouři, se objevuje varovný aspekt vyzývající k opatrnosti či strachu — především před zlým jednáním a jeho následky. Sklízet bouři však v případě Fajčíkové výstavy představuje transcendentální a transformační zkušenost, akceptování síly nepředvídatelného a z toho pramenícího nadhledu a moci jej využít. Bouře totiž aktivuje růst hub nejen zavlažováním deštěm, ale také prostřednictvím blesků, urychlením vzájemné komunikace, explozí spor po lesním území. Nepředvídatelné a pouhému oku neviditelné se mění v životodárné a esenciální, jehož řídícím principem se, paradoxně, stává chaos.
Samostatná výstava Evy Fajčíkové „Sklízet bouři“ spojuje autorčin zájem o vrtkavé jevy, jako je například počasí či existence nadpřirozených bytostí, pro něž mají různé kultury vlastní, mýty opředená vysvětlení a rituály. Zajímají ji momenty, které odhalují jejich absolutní nepostižitelnost rozumem, ale i fascinující propojení či jejich genderově podmíněné, často stereotypní výklady. Fenomény entropie, bouře či ženského vampirismu se u Fajčíkové proplétají ve spletitém podhoubí malířských a senzuálně-senzorických prvků instalace. Co/kdo vystupuje z chaosu kořenů, končetin, krve, spor a hvězdného prachu?
Miroslava Urbanová
