Ačkoliv by les měl být příjemným místem, stal se nevysvětlitelně nebezpečným. Je to liminální teritorium mezi civilizací a divočinou. Jímá nás hrůza ze samotné krajiny, její neúprosnosti a liduprázdna. Fajčíková a Hartlová zde rozehrávají truchlohru temné ekologie dle Timothy Mortona. Ten odmítá tradiční představy o panensky čisté harmonické přírodě. Příroda je ve skutečnosti invazivní, nečitelná a zneklidňující. Je to nevlídná entropická síla, která nás chce pohltit jako zrádná bažina z veršů Antonína Sovy: „Jen starý močál je kolemkol… / Vzduch zkažený, nízká kleč a stvol / a lidé se plazí, škoda chvíle, / jsou malé touhy a ztraceny cíle…“ (Sloky o starém močálu)
Baudelairův pojem souvztažnosti, týkající se skrytých souvislostí mezi smysly, světem a duší, nám může poskytnout vodítko k pochopení zdejšího paranormálního prostředí: „imaginace je nejvědečtější schopností, protože jedině ona chápe univerzální analogii, nebo to, čemu mystické náboženství říká souvztažnosti.“ (Dopis Alphonsu Toussenelovi) Výstava tak může být vnímána jako symbolicky provázaná síť spojitostí. S baudelairovskou estetikou souvisí i tzv. umělé ráje, tedy změněné stavy vědomí dostupné skrze psychotropní látky. V dnešní době bychom za legální „paradis artificiels“ mohli považovat i psychofarmaka jako antidepresiva a nootropika. (Hartlová je certifikovanou psycholožkou a psychoanalytičkou.)
Okna a prahy představují průchody mezi různými stavy bytí – nevíme, zda bdíme či halucinujeme. Návštěvník výstavy, sveden touhou po zapovězeném jablku, se z nestranného pozorovatele nakonec sám stává účastníkem bloudění. Dychtíme odhalit tajemství tohoto zkaženého Edenu, kde se Adam a Eva proměnili v Lucifera s Lilith a místo lilií raší masožravé květy. Odpovědi však nepřicházejí a zůstává jen stín: „Všechno jde přímo a / nevrhá stín, / takže ztrácí se člověk, / stín stínu, stín ve snu, / sen stínu…“ (Sylva Fischerová, V krvavém snu slov)
– Kamil Princ
Eva Fajčíková (*1990) je slovenská malířka, která se primárně zaměřuje na chaos, subverzi a entropii, přičemž důležitou roli hraje propojení ženské figury s přírodou. V letech 2008–2014 studovala Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě a 2011–2017 Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Zdeňka Berana). Zabývá se realistickou a figurální malbou. Ve své tvorbě kombinuje prvky mytologií, folkloru a spirituality a následně vytváří vlastní okultní kosmologii, která krystalizuje do figurálních obrazů. Těžiště jejího zájmu spočívá v nenormativním chování a symbolech, které zkoumá prostřednictvím navazujících projektů, z nichž každý se věnuje jinému přístupu k dané problematice. Kromě toho se zabývá konceptem jedovatých herbářů a těžko čitelných zahrad, kde je příroda coby nebezpečný živel zobrazena jako prapůvodní divočina nedotčená člověčenstvím. Její díla byla vystavena v České republice, v Německu, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku.
Klára Hartlová (*1991) je česká malířka a certifikovaná psycholožka. Studium na pražské Akademii výtvarných umění (ateliér kresby Alice Nikitinové) kombinuje s poskytováním terapií v ordinaci klinické psychologie. Autorčina tvorba vychází z průniku malířství a psychoanalýzy. Než se začala věnovat umění, vystudovala psychologii a několik let pracovala s pacienty trpícími závažnými duševními chorobami. Její odbornou specializací jsou psychózy, úzkostné a depresivní stavy a potíže se závislostmi (alkohol, drogy). Namísto zobrazování vnější, viditelné reality se zaměřuje na vnitřní duševní krajiny, které nelze objektivně vyjádřit slovy. Ve svých dílech zkoumá především sny, nevědomí a erozi paměti. Používá vrstvení olejomalby a širokou škálu dalších médií – spreje, šelak či organické fragmenty. Tím vznikají textury, které připomínají proces ukládání a znovuobjevování – podobně jako vrstvy lidské psychiky.
